Před pár týdny jsem odjížděla na hory a po mnoha letech jsem si zabalila věci do batohu. Byla jsem překvapená, jak silně mě to znervóznilo. Věci naházené do šedesátilitrové černé díry…

Došlo mi, jak silně je moje potěšení z cestování spojené s přehledně sbaleným příručním kufrem. A že je pro mě cestování vlastně exemplární ukázkou sebekoučovacího přístupu i testem zjednodušení.

Cesta je spojená s jasnými cíli. Má nějakou finální destinaci nebo chtěný zážitek, plní sen, přání někam se dostat a něco uvidět, s někým se setkat. Jasně při ní pracuji se svými zdroji, s tím, co mám, a taky si uvědomuji své potřeby.

Podle toho volím možnosti cesty a hledám tu nejlepší, nejoptimálnější, která mi přinese nejvíc toho, co chci (někdy klidu, někdy dobrodružství, někdy poznání, jindy něčeho jiného).

Hledám, co funguje, vycházím z toho, co se mi při cestování osvědčilo, ale taky riskuji a zkouším novinky.

A pak, když mám jasno, realizuji konkrétní kroky – zabalím, koupím jízdenku, rezervuji ubytování a vyrazím.

V kufru mám jen to, co skutečně potřebuji. Minimalismus v praxi, o který se, ovšem s menším úspěchem, snažím i ve svém každodenním pražském životě. Zjednodušení na cestách mě nakopává, abych pro něj udělala víc i doma a v práci, a když vidím, jak dobře funguje a jakou úlevu mi přináší při cestování, znamená to pro mě velkou motivaci.

Pozitivní změny v životě, které si se zjednodušením spojuji, jsou pak pro mě představitelnější. A snad nakonec i snáze realizovatelné.