Nejednou se mi stalo, že mi někdo zapáleně líčil, jak se věnuje svému růstu, vývoji a rozvoji. Jmenoval různé techniky a indiánské nebo orientální přístupy, které vyzkoušel a zaujaly ho. Doporučoval mi svou oblíbenou literaturu.

Ale zároveň mi odhaloval, že si neví rady se svými emocemi – že je divně zaťatý, místo aby jim dal průchod. Přiznal, že jsou jeho rodinné vztahy v nepořádku a každý jeho rozhovor s rodiči skončí za půl hodiny hádkou.

Nebo si jedním dechem postěžoval, že ho nebaví práce, ale nemůže odejít protože: hypotéka, životní standard, rodina, strach ze změny, všude je to přeci stejné, měl to udělat dřív, ještě na to není ten správný čas, až se ještě naučí to a to…

Případně se rozpovídal o svých nenaplněných snech, o koníčkách, na které vůbec nemá čas, o vlekoucích se zdravotních potížích, o tom, že opravdu nemá kapacitu jít s přáteli na kafe, o tom, jak vždycky chtěl/a, ale…, o minulosti, o tom, co bude dělat v důchodu a kdy do něj půjde (vyčísleno nejen na roky a měsíce, ale i na týdny a dny)…

Jako by „čas na osobní rozvoj“ byl nějak vyčleněný z každodenního života. Jako by byl něčím extra, co nesouvisí s běžným životem. Jako by právě každý spor, sen, každá potřeba změny, emoce, každý strach, plynoucí čas, vztahy nebyly tím nejlepším prostorem pro osobní vývoj. Jako by se právě v nich nedalo mnohé kultivovat – lidskost, láska, soucit, smysl pro krásu, upřímnost… Všechny ty pozitivní hodnoty, kvůli kterým jsme často ochotní harcovat se na druhý konec světa a podstupovat nemalý diskomfort – s pocitem, že pak se my i náš život mávnutím kouzelného proutku promění.

Přitom je možné na nich pracovat každý den. I v centru Prahy i na té nejzapadlejší lesní samotě.

Protože nejlepší osobní rozvoj je ten, který žijeme každý den.