Vždycky začít u sebe. Začít, pokračovat i skončit ve své hlavě.

Jedu vlakem z Prahy do Berouna. Dvacet minut zpoždění. Pak přijede stařičký pantograf. Mezi Smíchovským nádražím a Chuchlí průvodčí hlásí, že jedeme jen do Radotína, kde přesedneme na moderní vlak. To už jsme ale pomalu měli přijíždět do cílové stanice…

Začínám být naštvaná.

A pak si to rozmyslím. Nechci se nechat naštvat.

Sleduji raději zimní krajinu za oknem. Soustředím se na ní. Jsem okouzlená tím, že je Berounka úplně zamrzlá. Vidím pár lidí na bruslích a spoustu od sněhu ometených ledových obdélníků, na nichž se bruslilo ještě nedávno. Kolem Srbska obdivuji hnědou promrzlou krajinu, která působí smutně, ale zároveň zvláštně přitažlivě. Jako obraz. Soustředím se na krásu okolo. Zaměřuji se na všechno, čeho se ve svých myšlenkách můžu chytit, abych se nenechala vytočit.

A nenechám se naštvat. Nakonec si tuhle cestu zařazuji do sbírky nečekaných příjemných každodenních dobrodružství. Zapomínám na nepohodlí ve vlaku a do paměti si raději ukládám barevné graffiti, kterým soupravu v depu někdo zvenku nazdobil.

Umění není bez rozmyslu reagovat.

Umění je rozhodnout se, že je lepší hledat krásu v ošklivosti a potěšit se, místo vytočit se.