Snaze něco zjednodušit nebo změnit by měla přecházet i dobrá znalost toho, co vlastně chceme transformovat.

Zase jsem se na Twitteru dočetla, že online je budoucnost divadla. Ach, promiňte, vystudovala jsem i divadelní vědu a na tohle jsem zvlášť alergická. Je to ale obecnější téma.

Neznalost a co se nám nehodí

Snaze něco zjednodušit nebo změnit by měla přecházet i dobrá znalost toho, co vlastně chceme transformovat. Pokud nám tedy nejde o to jen nepoučeně přetvořit věc v něco úplně jiného a často tím podříznout krk esenci, kterou nakonec budeme těžko rekonstruovat. Týká se to jednotlivců i organizací. Nezřídka dusíme esenci, podstatu věci z neznalosti (jak ostatně už pěkně dlouho sledujeme u všech „expertek a expertů“ na koronavirus; a tím, raději to zdůrazňuji, nemyslím expertky a experty bez uvozovek). Nebo ji dusíme tím, že jenom nenápadně pomineme to, co se nám nelíbí a nehraje naší ideji zrovna do karet.

Příklady? Třeba tyto 3:

Nadšenci do online divadla zapomínají, že základem divadla je, navzdory mnoha experimentům, živé a fyzické setkání lidí tady a teď. Divadlo přenášené na obrazovce není divadlo, je to film.

(Ilustrace © Martin Rybář)

Nadšenci do základního nepodmíněného příjmu opomíjejí komplexitu celého problému, který chtějí řešit. Vztah každého jednoho člověka, práce, peněz, chudoby, bohatství, rovnosti, smyslu, prospívání, štěstí, potenciálu atd. není redukovatelný na pár tisícovek od státu každý měsíc, jak to aktivisté za základní příjem ve zkratce prezentují. Opravdu je univerzálně platná představa, že všechno ošklivé, co jsme si my, lidé, nadrobili, vyřeší ještě vyšší míra závislosti lidí na státu, s níž základní příjem počítá, a nekonečné přerozdělování? Zrovna v Česku s tím máme bohaté zkušenosti a žádné univerzální dobro nás s tím nečekalo. Navíc z bolestivé praxe, z níž se nám zatím nepodařilo vzpamatovat, víme, že přehnané rovnostářství většinou vede hlavně k tomu, že chudí jsou nakonec všichni.

Nadšenci do práce na dálku teď slaví, vzdálená práce online je vítané (někdy dokonce jediné) řešení. Ale čeho přesně a jak po všech stránkách udržitelné v dlouhodobém horizontu? Vždyť na minimum redukuje to, co také patří ke komplexnímu smyslu práce – být ve společenství lidí, socializovat se, smysluplně společně přispívat k nějakému celku, komunikovat s lidmi, a to i za využití empatie a všech smyslů, jimiž disponujeme, vyplnit čas (to bych vůbec nepodceňovala)… Můžeme si to všechno v onlinu vynahradit? Těžko. Někteří lidé, co z domova pracují roky (jsem mezi nimi), dobře vědí, jak složité „na dálku“ může být všechny své pracovní potřeby, ve vydělaných penězích nevyjádřitelné, saturovat. A jak obrovské nasazení to vyžaduje.

A podstata leží na prkně

Nadšení pro myšlenku, pro trend nebo jeho momentální nutnost a potřebnost totiž ještě neznamená, že jsme obecně na správné cestě a vynalezli jsme zase kolo. Je strašně snadné se pro něco nadchnout, vrhnout se na to a udusit esenci, podstatu, jako kdyby neměla žádnou cenu. A je také nesnesitelně snadné přehlížet složité a komplexní důsledky. Nehledě na to, jak těžké většinou je, samotnou podstatu u komplexních a komplikovaných věcí, které řešíme, vůbec odhalit, vyhmátnout a do potřebné šíře a hloubky pochopit – a rozlišit přitom i fakta a dojmy.