Intendant a programový ředitel pražského divadla Alfred ve dvoře Ewan McLaren byl jedním z kurátorů mezinárodního projektu Identity.Move! (i já jsem se práce kurátorského týmu účastnila). Platforma pro výzkum v oblasti identity, tance a dalších umění spojila celkem 24 umělců ze zemí střední, jižní a východní Evropy.
Projekt Identity.Move! završil v březnu pražský festival Bazaar. Co Alfredu ve dvoře přinesl?
Snažíme se nyní neztratit nové vazby, které se objevily mezi umělci a uměleckými organizacemi ze čtrnácti zúčastněných zemí. Diskutujeme o dalším evropském projektu, ale to je velký krok, kterým si zatím nejsem jistý. Myslím si však, že je pro české prostředí žádoucí vymezit každý rok prostor pro setkání umělců, kteří působí na nezávislé scéně ve střední, jižní a východní Evropě, podobně, jako to letos udělal Bazaar.
Co z této konfrontace vyplynulo pro české prostředí, v jakém světle se případně ukázalo?
Nejdůležitější je potřeba dialogu mezi komunitami nezávislého umění a tance napříč různými zeměmi. Nejde totiž jen o vztah Česka a Západu, kontext, ve kterém se umělci pohybují, je mnohem složitější. Z mnoha zemí na jihu či východě Evropy na českou uměleckou scénu pohlížejí jako na mimořádně svobodnou, která se může vyjádřit k čemukoliv, což není všude samozřejmé. My se tím ale moc nepyšníme, málo si to uvědomujeme a málo vnímáme, že průkopničtí umělci z jiných zemí se nacházejí v mnohem horší situaci z hlediska svobody projevu.
Nejdůležitější je potřeba dialogu.
Umělce po Bazaaru zajímalo, zda bylo možné vysledovat v jejich práci nějakou společnou identitu. Viděl jsi něco takového?
Jisté paralely by se možná našly, ale šlo víc o konfrontaci názorů, než o hledání souznění. Inspiraci vidím třeba v Chorvatsku a ve Slovinsku, kde se v posledních letech do hloubky rozvinula teorie dramaturgie nezávislého tance a divadla. Nezdá se mi však, že bychom třeba právě s těmito zeměmi byli umělecky v dostatečném kontaktu. Co nás však spojuje, je přetrvávající napětí mezi oficiální kulturou a kulturou nezávislou. Jako paradox by mohlo vypadat, že se v projektu IM rozhodly nezávislé organizace jít do spolupráce s Goethe Institutem ve Varšavě, který je národní kulturní institucí, jež má své zájmy. Ale Goethe Institut se snažil vytvořit v rámci projektu financovaného z evropského programu Culture pro umělce svobodný prostor a neomezovat je shora. Je vidět, že i taková instituce už prošla vývojem a naučila se prosazovat více evropské než německé hodnoty. Oproti některým obdobným kulturním organizacím v našich středo- a východoevropských zemích, které stále vnímají propagaci národní kultury jako svou prioritu na úkor umělecké svobody. To současně omezuje i občanskou svobodu a rozvoj občanské společnosti jako takové.
Z Prahy vzhlížíme k Západu, ale když se podíváme na jih a východ, mohli bychom být rezidenčním a kulturním centrem. V porovnání s jinými zeměmi máme rozvinutou nezávislou infrastrukturu. Nemá zdejší nezávislá scéna víc potenciálu, než si uvědomuje?
Náš projekt přivedl české organizace nezávislého umění k větší spolupráci, v níž dřímá velká síla. Studio Alta zrovna otevřelo nové prostory, které do Prahy přináší možnost rezidenčních pobytů a dlouhodobého zkoušení. To vnímám jako symptom toho, že zrajeme. Praha má být centrem. Myslím, že to je náš cíl. Ale aby se česká taneční a divadelní nezávislá komunita stala silnější, musí si hlouběji uvědomit možnosti dramaturgie a nutnost dialogu s teorií. Jinak budeme stále svým způsobem naivní, oproti tomu, co se děje kolem nás.
Ve spolupráci dřímá velká síla.
Před pár lety se Alfred ve dvoře pohyboval v kontextu tzv. nového divadla, nyní hodně přesahuje do tance. Co tě vedlo k této změně perspektivy vaší práce?
V oblasti tance funguje mezinárodní výměna teoretických názorů. A to mnohem více, než při srovnávání činoherních praktik. Když budu mluvit pragmaticky, v taneční oblasti jsem uviděl rychlejší cestu pro vybudování stezek mezi nezávislými scénami. Ale nikdy mi nešlo jen o tanec. Vždy vnímám tanec jako jednu z možností pro umělce, kteří si zrovna tak mohou vybrat jinou formu vyjádření. Tanec nás však osvobozuje od zastaralých činoherních praktik a umožňuje nám otevřít novou cestu do budoucna. Příkladem je soubor Handa Gote research & development – ten by nemohl existovat bez abstraktnějšího přístupu k dramaturgii, který nabízí tanec.
Viděl jsi při Bazaaru tendence, které považuješ za progresivní a do budoucna živé?
Samotná forma Bazaaru pojatá jako prezentace výzkumu, kterou pomohl vymyslet polský kurátor Wojtek Ziemilski, je průkopnickým krokem. U publika vzbudila poptávku po tom, aby mohlo co nejvíce prezentací, omezených počtem diváků, opravdu zažít. Forma vycházela z evropských trendů, které Wojtek studoval, a byla za ní vidět teoretická práce. Otázka, jak prezentovat nejnovější scénické umění, je velmi ožehavá, i já sám ji stále řeším: Jak dosáhnout toho, aby se stal divák spolutvůrcem a součástí tvůrčího procesu? Všichni umělci sdíleli pracovní horečnatost a tvůrčí soustředění ve věci toho, jak svědčit o tvůrčím procesu a jak do něj vtáhnout diváky. Doufám, že na tom, co jsme při Bazaaru vyzkoušeli, se dá stavět. Objevem pro mne bylo i to, že sice všichni stále spěcháme dopředu, ale najednou se přesto ukázala potřeba zkoumat, co v nás je. A nezapomenout, že naše společnost procházela náročným historickým obdobím, které zanechává hlubší stopy, než si připouštíme.
Proč by mělo být otevření tvůrčího procesu přínosné pro diváka, který chodí na představení jako na hotový „výrobek“?
Právě proto, že žijeme v době, kdy se klade takový důraz na výsledný produkt. Příliš málo řešíme, kolik utrpení, a to nejen tvůrčího, stojí třeba za vyrobeným počítačem, který denně používáme. Nemáme být součástí tvorby? Nemáme si být vědomi toho, jak věci, s nimiž denně zacházíme, vznikly? Po revoluci se lidé dívali na Západ a chtěli vše, co tam viděli. Zapomněli, že na Západě neexistovala taková politická a společenská diskontinuita a vše vznikalo dlouhodobě, vyvíjelo se, až dospělo k výsledku. My jsme chtěli vše urychlit a hned mít v ruce výsledek. Je ale důležité najít si čas na společné bádání a na společné chyby – šlápnout vedle je důležitý krok k tomu, abychom příště šlápli správně. V umění by toto neměl být postup, který využívají jako privilegium umělci, ale který sdílí větší část společnosti. Divák by neměl být ten, kdo jen konzumuje, ale kdo participuje a říká své názory nahlas.
Je důležité najít si čas na společné bádání a na společné chyby – šlápnout vedle je důležitý krok k tomu, abychom příště šlápli správně.
Žiješ v Česku 25 let, kořeny ale máš v Kanadě. Kombinuješ pohled insidera s nadhledem zahraniční zkušenosti. V čem tě to ovlivňuje?
Když mi bylo deset, zažil jsem na loutkovém představení něco, co mě ovlivnilo. Herec vyzval děti, aby řekli vtip. Nejdřív zazněl vtip o Ukrajincích. Umělec dítě zastavil s tím, že můžeme dělat inteligentnější humor, než na úkor někoho jiného. Někdo by možná řekl, že jsem byl v tu chvíli svědkem cenzury, já to tak nevnímám. Zůstalo ve mně přesvědčení, že je správné jít dál za stereotypy a předsudky, ne se v nich pořád utvrzovat.
Bio: Ewan McLaren je programový ředitel divadla Alfred ve dvoře. V Kanadě, kde se narodil, vystudoval herectví. Do Prahy přišel krátce po revoluci učit angličtinu. Brzy se začal věnovat divadelní režii, jeho režijním debutem se stala hra Těsný město uvedená v roce 1994 v Divadle v Řeznické. S kolegy také založil divadelní společnost Misery Loves Company, která uváděla inscenace v anglickém jazyce.