Měla jsem nedávno pocit, že jsem se ve svém životě a svých aktivitách vymezila jedním směrem až příliš. Když jsem uviděla třídní fotku ze střední, vzpomínala jsem, čemu všemu se ta drzá holka na obrázku věnovala a co jí bavilo.

Psala a měla skvělou učitelku češtiny, která nebyla malicherná a ve slozích považovala vyšinutou větnou vazbu a různé jazykové extravagance za součást individuálního literárního stylu. Kreslila, věnovala se grafice a studovala dějiny umění. Učitel na výtvarku ji ovlivnil víc, než vůbec kdy tušil.

V dospělém životě přicházejí momenty otrávenosti, chybějící motivace a letargie. Znovu nás může nakopnout, když si vzpomeneme na sebe sama v dětství nebo na střední. Tehdy jsme v podnětném prostředí v nejužším spojení se svými dary. Talenty se hlásí o slovo a vyživují naši kreativitu, která proudí v širokém říčním korytu. Čím víc toho vyzkoušíme a objevíme, tím větší rezervoár nadšení a tvořivosti si pro budoucnost naplníme. Pak se specializujeme a na spoustu věcí rezignujeme, nerozvíjíme je dál. Koryto řeky se čím dál víc zužuje. Aby břehy pevně držely, vyfutrujeme je zodpovědností, hlavně domnělou. Na zodpovědnost vůči vlastním darům a talentům zapomeneme.

Naštěstí se ke středoškolským zdrojům můžeme vždycky vrátit. V čase nepohody i obtížné změny, tehdy, když se nám dočasně zamlží směr životní cesty. Jsme to přeci pořád my. Můj současný obličej vstřebal ten drzý šestnáctiletý výraz. Jen jsem ho přestala používat.

Vzpomeňte si na své desetileté, patnáctileté, osmnáctileté já. Na svoje sny, touhy, zájmy, nadšení, aktivity, dary. Nebyly to idealistické hlouposti, ale momenty neocenitelného prozření. Jasnozřivost. Je to součást vašeho osobního bohatství.