Po dlouhém kulturním půstu by se slušelo hojně obrážet galerie, divadla a koncerty. Jenže místo toho jsem nejdřív vyjela do přírody na malířský plenér, vedený akademickým malířem Romanem Kárníkem. A to na kopec nad Chudenice, což je sídlo rodu Černínů a rodiště dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila, který se tu, u jezírek, inspiroval k Rusalce.

Motýl mlsá zelenou

Po dvaceti letech jsem vytasila štětce, barvy, pero a tuše a diváckou roli vyměnila za snahu namíchat a přenést na papír padesát odstínů zelené. Často to bylo romantické. Třeba když mi při malování v lese zabral zelenou akvarelovou barvu motýl a s lačně ponořeným sosákem se nechtěl hnout. Však ono jehličí snese i žlutou, fialovou a kapku modře.

Zatímco někteří si pořizují smyslovou deprivaci za úplatu při pobytu ve tmě, co se týče omezení smyslových vjemů, vystačím si s počítačovou každodenností ve městě. Kromě malování mi k opětovné aktivaci zraku pomohla i místní rozhledna Bolfánek. Kostelní věž, předělanou na rozhlednu, má v péči občanské sdružení Otisk a pořádá tu i kulturní akce. Rozhledna nepatří k těm, co jsou z nich v detailu vidět leda okolní větve, zrzavé veverčí chlupy a opuštěné ptačí hnízdo, ale přehlédnete z ní pořádný kus Plzeňska a Šumavy.

© Jana Bohutínská

Ďábel dostal vlčí duši

Biskup Wolfgang na kopci nocoval, když se vracel v roce 973 z Prahy do Řezna, a podle pověsti přelstil ďábla. Ďábel zmizel v místní skalní puklině a až jí projde těhotná žena, bude prý konec světa. Zatím má mezera ve skále úzký profil, takže by svět mohl ještě chvíli vydržet, i když se to chvílemi nezdá.

Naštvaného ďábla, který si podle pověsti odnesl místo lidské jen vlčí duši, mi zatím dál připomíná černá tuš za nehty. A ten proražený blatník, když jsem se místo toho, abych se soustředila na couvání, fascinovaně kochala mladým, plody obaleným a sluncem prosvíceným ořešákem, považuji při obnově citlivého vidění za povolenou ztrátu.

Šťastně rozbitá perspektiva

Obrazy čistí hlavu přeplněnou myšlenkami a slovy, uvědomila jsem si na plenéru a silně i později, opět jako divačka na výstavě Toyen v pražské Valdštejnské jízdárně. Obrazy nabízejí jinou perspektivu, když máme dojem, že víme, co to je realita, skutečnost a jak vypadá svět. Rozbijí všechny konvenční představy, o které se opíráme, a je to ozdravné.

Tvořit obrazy, i na amatérské úrovni, zase znamená aktivovat jinou, zřejmě často (polo)spící část vlastní kreativity, protože žijeme ve světě, kde si až nábožně zakládáme na racionalitě. A pak se dějí věci, to vám můžu garantovat.