„Lidé dnes dělají všechno možné,“ odpověděla Winifred. „Zdá se, že hlavní heslo zní: nelenošit – je to tak jiné než v naší době. Tenkrát bylo hlavní nic nedělat. Ale to se patrně zase vrátí.“ Tak uvažovala někdejší viktoriánská dáma v nové době, na začátku dvacátého století, v posledním díle trilogie Sága rodu Forsytů od Johna Galsworthyho (1867 – 1933). Za jejího mládí se lenošilo, žilo se z rodinného majetku, respektive z jeho úroků, aby se jmění netenčilo a na další generaci přešlo ideálně ještě rozmnožené.

(Ilustrace © Martin Rybář)

Umění nic nedělat

Umění nic nedělat. Podle Galsworthyho beletristického díla spočívalo v oblékání, četbě, jízdě na koni, z projížděk v kočáru, pobývání v klubu, návštěvy divadel, návštěv u příbuzných, jídla a managementu domácího personálu. Ještě se snad do něj daly zahrnout, tedy u mužů, výhodné nákupy nemovitostí, pozemků, státních dluhopisů, kvalitního umění a maximálně nějaké to prestižní povolání, například právnické, nebo účast na pohřbech na Viktoriánci oblíbeném Highgate Cemetery. Zní to jako pravěk, zvlášť teď, když spoustu z toho ani v pandemii dělat nemůžeme, přitom je to jen nějakých 150, 170 let, dva až tři lidské životy.

Věčnost složená z mnoha „teď“

Také americká básnířka Emily Dickinson (1830 – 1886) inspiruje dodnes. Třeba myšlenkou: „People need hard times and oppression to develop psychic muscles.“ (Lidé potřebují těžké časy a útlak, aby si vypěstovali psychické svaly.) A: „Forever is composed of nows.“ (Věčnost se skládá z mnoha nyní.) Překonávání překážek pomáhá den za dnem vnitřně růst, stejně tak i nejhorší zkušenosti, když jim to dovolíme.

Problém? Krize? Katastrofa? Výzva?

To, co byla před rokem samozřejmost, je nesamozřejmé. Když to nazveme katastrofou, bude to katastrofa. Když to budeme brát jako výzvu, bude to výzva, když jako problém, bude to problém. Když jako krizi, pak se z toho stane krize. Pokud to pojmeme jako změnu, vyvine se to jako změna. A doprovodné emoce budou pokaždé jiné.

Pružnost v životním stylu

Každopádně k tomu potřebujeme mentální pružnost a schopnost adaptovat se na změněné podmínky. Ostatně flexibilitou jsou pracovní inzeráty a rozvojová literatura napěchované už desítky let. Teď si na vlastní kůži hromadně zkoušíme, jak pružní a přizpůsobiví jsme ve svém životním stylu, z převažující části v naší kultuře spíš hektickém a dobyvačném.

Žádná garance, ani právo na to, že si svůj oblíbený životní styl zachováme až do konce věků, prostě neexistuje. Lepší je hledat v situaci, jaká je, pokaždé svá nejlepší „now“, teď, a nepromarnit svůj čas, ať se děje, co se děje, i když nám jde doba proti srsti. Osobně se například snažím zase trochu kultivovat zmíněné umění nic nedělat, když není kam vyrážet a přibyly mi hodiny času v domácím prostředí. A je to náročné!

Vnitřní postoj

Svá nejlepší „teď“, ze kterých se skládá nejen věčnost, ale i každý individuální život, prožíváme v současnosti, ať je, jaká je. Vždycky máme v rukou to, jaký zaujmeme vnitřní postoj. Až do posledního „teď“, do posledního dechu.