Člověk disponuje fascinující schopností myslet, oslnivou možností cítit, prožívat emoce a být si toho všeho vědomý. Být sebevědomý. Být si vědomý sám sebe. A dále – má možnost kultivovat svou intuici a podporovat svou tvořivost. Jít v sebepoznání do hloubky. Lidské tělo je tak složitý psycho-fyzický celek, že ho zatím nejsme schopní chápat do všech detailů. Přesto jeho prostřednictvím žijeme ve světě a vnímáme svět. Dýcháme, i když pro to vědomě nic neděláme – i s hlavou vyprázdněnou od myšlenek a bez jakéhokoliv záměrného úsilí; také ve spánku. Zemřeme, takže máme v životě jasný úběžník.

Pak by to mohlo být jednoduché (vždycky není, samozřejmě): Něco skutečně chci (s důrazem na slovo „skutečně“), tak to udělám. Bez lenosti. Bez výmluv. Beze strachu. Za cenu nepohodlí. Přes náročnost. S akceptací toho, že něco jiného třeba ztratím.

(Je pro vás v tuto chvíli důležitější váš sen nebo vaše lenost, vaše pohodlí, váš strach? Je důležitější to, co chcete, nebo to, co ztrácíte?)

To, co skutečně chce, ale člověk musí slyšet. Musí být schopný naslouchat sám sobě, uslyšet, objevit to podstatné. Zapojit všechno, čím disponuje, včetně sebevědomí, srdce a myšlení. Co jednotlivci zbyde, když zpochybní všechno vnější, všechny dobré, rádobydobré i špatné rady? On sám, jeho vlastní vědomost, zkušenost a potenciál – tedy opravdové cennosti, které má.

Člověk je komplexní bytost, myslí a cítí, a když sám u sebe i u druhých bude komplexnost podporovat, může z toho, podle mé zkušenosti a víry, nejvíce profitovat. Naše potřeby pramení z různých vrstev naší osobnosti a není důvod, proč v určité harmonii nepečovat o všechny prospěšné a užitečné. Když je máme k dispozici, jako dárek, a skrze ně můžeme rozvíjet i náš potenciál.

Důležitá je přitom také schopnost vidět věci, situace, myšlenky očima druhého, vnímat rozličné úhly pohledu. Být si vědomý sebe, ale v co nejširším kontextu.