Koučování se z velké míry zaměřuje hlavně na budoucnost. Na vize, výhled, záměry, cíle, které si říkají o dosažení, na to, co se otevírá se slovem „chci“, jak toho dosáhnout a jak to do svého života přivést nebo získat.

Ovšem pak je tu také téma péče. K čemu jsou kroky a skoky kupředu, jeden zdolaný cíl za druhým, kotel vynaložené energie, když pak nedostatečně pečujeme o to, čeho jsme dosáhli/y?

(Ilustrace © Martin Rybář)

Jazyk jak ementál

O co se nepečuje, to chátrá a postupně se rozpadá. Je to jako s architekturou. Je to jako s pokojovkami bez vody. Je to jako s cizími jazyky.

A právě snaha oprášit si italštinu, mě k tématu pečování přivedla. Moje italština totiž kdysi existovala na dost slušné úrovni. Když Umberto Eco přednášel na univerzitě v Bologni a kamarádka mě do auly protáhla, rozuměla jsem v jeho výkladu každému slovu. A pak jsem se o svou italštinu dlouhé roky nestarala. Dnes mi připomíná ementál, v němž je víc děr než sýra, a přede mnou je znovu obrovský kus práce.

Péče a kvalita

Přemýšlím nad tím, kolik znalostí, dovedností, vztahů… (dosaďte si) jsem poztrácela, protože jsem je nechala ležet ladem. Nepečovala jsem o ně, nerozvíjela jsem je, nestavěla jsem na nich, přitom jsem do nich svého času investovala spoustu lásky, vášně, času, práce, studia, myšlenek, energie… Zrovna teď by se mi ledacos z toho hodilo. Dívám se do zpětného zrcátka a vidím, kde všude nezbývá nic jiného, než nyní začít skoro nanovo. Co vidíte vy?

Není potřeba nad tím fňukat, ani si spílat za neperfektnost, neefektivnost a nevím co ještě, dokonce ani za lenost. Jsme lidé a učíme se. Dobré ale je na to myslet u všech těch dalších a nových „chci“. Jestli jich výhledově nejen dosáhneme, ale zda je všechny potom také zvládneme opečovat. Jestli se s nimi posuneme od sběratelství a kvantity ke kvalitě.