Stává se mi, že mluvím se ženami na pracovní křižovatce. Řeší, kam se posunout dál. A je pro ně těžké uvědomit si a prodat své profesní kvality.

A pak začnou spontánně a neformálně vypravět o své minulosti. A já nestačím zírat.

Jak šly za svými sny, i když je nejbližší okolí nepodporovalo, ale zrazovalo. Co se jim povedlo při studiu i v práci. Jak kombinovaly práci a vysokou. A jak teď vychovávají děti a snaží se skloubit svou práci a rodinu. Co všechno už se postupně při různých pracovních příležitostech naučily. Tolik úspěchů a tolik dovedností! Tolik mistrovství! Tolik zdrojů sebevědomí!

A najednou, když dojde na hledání práce, to všechno upozadí nějaké aktuální myšlenkové bariéry. Co neumím… Kolik mi je… Jak dlouho jsem nedělala to a to…

Je škoda se svázat domněnkami, něčím, co neexistuje. Přitom je možné čerpat ze svých úspěchů. Ztotožnit se zase s tou osobou, která tohle všechno dokázala. Jen si vzpomenout. Jen se na tu zkušenost napojit a uvěřit tomu (třeba i s podporou koučování), že se dá i v současnosti využít a rozvíjet.