Osobní krize. Horší nebo strašné časy. Temné noci duše podle psychologa Thomase Moora. Doba, kdy je třeba revidovat své hodnoty, znovu uvažovat o smyslu a o tom, co už jsme se v životě naučili. A o tom, co nás právě teď má naučit nejistota, nepohodlí a smutek.

Čím tedy může v takový moment pomoci koučování?

Rozšíření perspektivy. Když se v životě všechno otřásá, může být nesmírně těžké nepodlehnout zúžené perspektivě. Skrz zahlcení negativními emocemi je extrémně obtížné zahlédnout, že i černočerná krize má svou světlou stránku. Že při zpětném pohledu současnou krizi za pár let možná vyhodnotíme jako to nejlepší, co se nám mohlo stát. Že díky ní rosteme, rozvíjíme se, dozvídáme se o sobě nové věci, učíme se, zpracováváme to, co bylo někde zasuté a protože to bylo nepříjemné, nebyl na to jindy čas. Nebyla k tomu vůle. V krizi stojíme před naléhavými otázkami, které není možné snadno přeskočit, vyhnout se jim a dělat, že vůbec neexistují. Při koučování se snažíme rozšířit perspektivu a nahlédnout dál, za krizi, podívat se na ni z ptačí perspektivy, s odstupem, v kontextu.

Zaměření na budoucnost. Podle radikálního náhledu má i to nejhorší v životě svou pozitivní stránku, je pro život přínosné a můžeme se z toho mnohé naučit. Jak vlastně víme, co je pro nás špatné a co dobré? Ne vždy to má tak jasné kontury. To, co dnes pociťujeme jako nejhorší, můžeme za čas vyhodnotit jako zásadní životní dar. V koučování pro to můžeme najít oporu, protože kouč se ptá: „Co ses z toho naučil/a?“ „Co si odnášíš?“ „Co ses dozvěděl/a?“ „Jak s tím naložíš?“ „Jaké máš možnosti řešení?“ „Co získáš, až něco z toho realizuješ?“ Protahuje pohled do budoucna, ponouká k hledání přínosů, poučení a také k tomu, aby se výhledově promítly do života.

To, co dnes pociťujeme jako nejhorší, můžeme za čas vyhodnotit jako zásadní životní dar.

Otevřené otázky a čas. Tendence, která je v krizi přirozená, je spíš uzavřenost a myšlenkové zacyklení. Položená otevřená otázka nemusí být příjemná, ale také není třeba na ní okamžitě a povrchně odpovědět. Odpověď může zrát v hloubce a tvořit se s tím, jak člověk prochází negativními emocemi, jak se s nimi seznamuje, jak je prozkoumává, jak sleduje jejich vývoj, dynamiku. Z pozice dobré otázky je možné získat určitý odstup od toho, co se děje vně i uvnitř nás, když procházíme krizí a prožíváme ji. A také odstup, pozice pozorovatele, umožňuje vidět věci z jiné perspektivy. Jde o to nenechat se zahltit vším nepříjemným, co vyplave na povrch, ale také od toho uspěchaně neutíkat. Když si dopřejeme čas na otázky, odpovědi se třeba objeví. Poučíme se. Posílí nás to. A o/utuží.