Když jsem se před čtyřmi lety rozhodla pro první výcvik v koučování, brala jsem ho v první řadě jako investici do sebe sama. Součástí mého plánu sice už tehdy byla kariérní změna, nebo přesněji řečeno kariérní posun a ještě lépe kariérní expanze, ale nebyla jsem v situaci, pro níž by platilo „všechno nebo nic“. A protože výcvik v koučování je sebezkušenostní, začala jsem od prvního dne ve výcviku zažívat přínosy koučinku na vlastní kůži. Po čtyřech letech praxe s klienty i se sebou a po dalším intenzivním vzdělávání, můžu reflektovat, co mi koučování dalo.

1. Naučila jsem se více myslet na sebe.

To neznamená, že jsem se utužila v sebestřednosti a sobectví, ale že jsem začala více myslet na své potřeby, naučila jsem se lépe chápat vlastní hranice a vědoměji jsem se začala rozhodovat, na co řeknu „ano“ a na co řeknu „ne“. Jasněji vnímám, co chci já sama a co jsou spíš požadavky okolí, často maskované mocnou formulkou „mělo by se“ nebo „tak to přeci všichni dělají“. Věřím svému úsudku a piluji svůj životní styl tak, aby mi vyhovoval. Každý je originál a není nic horšího, než se schovávat za „obyčejnost“ nebo „normálnost“ a vystavět si z nich pevné alibi pro ustrnutí.

2. Naučila jsem se myslet na budoucnost, přát si a plánovat.

Schopnost žít tady a teď se nevylučuje se snahou orientovat se na budoucnost, snít, cílit a plánovat. Vždycky jsem snila a vždycky jsem si přála, ale koučování mě silně nakoplo k tomu, abych sny provázala s akcí. A to na každodenní bázi. V jistém smyslu může být cesta cíl, ale na každé cestě je dobré si určit směr, aby nebylo putování jen permanentním a nespokojeným nebo dokonce nešťastným blouděním. Jsem hodně expanzivní a zvídavý člověk s mnoha zájmy. Mám ráda propojování myšlenek i oborů, miluji asociace. Cíle a plány mi proto pomáhají zaměřit pozornost a lépe pracovat s prioritami.

3. Rozvinula jsem svou schopnost myslet pozitivně.

Myslím, že jsem vždy disponovala dostatečnou sebedůvěrou k tomu, abych si volila vlastní životní i profesní cesty a věnovala se tomu, co mě zajímá a baví. Zároveň jsem ale k sobě byla hodně kritická, moje nálady se často měnily s počasím a pozitivní myšlení pro mě nebylo odjakživa samozřejmé. Je to oblast, na které musím kontinuálně pracovat. Kdysi jsem v horším životním období objevila knihu Alberta Ellise Trénink emocí z oblasti racionálně – emoční terapie. Tehdy mi pomohla, protože mě důrazně přivedla na myšlenku, že to, co mi běží v hlavě a co cítím, záleží z velké míry jenom na mě. Že s emocemi a myšlením můžu pracovat. Do koučovacího výcviku jsem tedy sice nepřišla jako nepopsaný list, ale díky koučování jsem se v umění myslet pozitivně dostala dál. A podporuje mě v tom i jógová praxe. V žádném případě nejde o to negativitu potlačovat, ale záleží na tom, aby si ji člověk sám nevytvářel a také aby ji zbytečně neprohluboval a neztrácel tím energii.

Koučování mě toho samozřejmě naučilo mnohem víc. Mnohé v mém životě změnilo. Zmíněná tři témata jsou tím, co vnímám jako aktuální právě v tuhle chvíli.