Když vám během dalšího zimního šedivého dne poznamenaného dešťovo-sněhovou břečkou svítí ráno do postele několik minut naplno slunce, je to důvod k radosti.

I když zaspíte a místo toho, abyste před polední schůzkou ještě minimálně tři hodiny pilně pracovali, spojíte tu polední schůzku rovnou se snídaní.

Před hodinou angličtiny v kavárně jsem musela změnit stůl, protože dámy u stolu vedlejšího nepřetržitě „vařily“. Květáková polévka ještě byla docela fajn, tu mám taky ráda, ale když došlo na vepřovou oháňku konzumovanou v předklonu nad dřezem… Jako vegetariánka jsem už nevydržela, posbírala jsem si saky paky a cappuccino a našla si nový stůl co nejdál od rozvášněných labužnic. Jejich zdrojem radosti byla v tu chvíli oháňka, mým to cappuccino se sójovým mlékem a prostě to nešlo dohromady.

Na vedlejším stolku teď pro změnu leželo miminko a korpulentní maminka ho láskyplně hladila po bříšku. „Musím ji přebalit,“ informovala svůj protějšek, který ke mně seděl zády, a díky svému pronikavému hlasu jen tak mimoděk i pár neznámých okolosedících. To už je trochu moc…, pomyslela jsem si v domnění, že tato rázná žena zřejmě nemá daleko od myšlenky k činu (a přistihla jsem se, jak jsem něco mylně očekávala jen na základě extrémně povrchního pozorování). Naštěstí se zvedla, plenky v jedné ruce, miminko ve druhé, a zmizela v útrobách obchoďáku. Vychutnávání kávy už nebylo ohroženo.

Nakonec mě potěšila i ta břečka – proč by ne! Přeci jen připomíná středoevropskou zimu o trochu víc, než liják nebo úplně vysušené chodníky. A co teprve ten osvěžující studený vítr! Naštěstí máme my lidé schopnost a možnost dotáhnout k mistrovství svou schopnost přerámování, tedy umění změny pohledu: i v něčem potenciálně otravném umíme zahlédnout radostnou okolnost.

Jaké drobnosti dělají každý den radost vám?